Ohňové hodiny

Odměřovaly čas na základě toho, kolik uhoří materiálu za určitou dobu. Jedny měly podobu pomalu odhořívajícího knotu, s vyznačeným časem hoření. Další se skládaly z olejové lampičky, čas ukazovalo, kolik oleje odhořelo. Dosti podoně fungoval i první známý budík, pocházející ze staré číny. Nad kovovou mísou byly umístěné svíčky, do nichž byla zespodu umístěna kovová kulička. Když svíčka dohořela, tak spadla kulička do mísy, a probudila tak třeskotem spáče. Poměrně elegantní řešení, navíc byly svíčky různě dlouhé, a stačilo tak před spaním zapálit tu patřičně dlouhou, odpovídající dobou hoření potřebnému času vstávání. (Mimochodem, ono se to může zdát značně nepřesné, ale opak je pravdou, dá se čekat že u stejně velikých, ze stejného materiálu udělaných svíček je doba dohoření podobná. A v případě že jde o jednu nádobu s olejem, tak ten hoří prakticky naprosto rovnoměrně, a dá se tak určit doba od zapálení značně přesně. A krom toho, nebyla tak uspěchaná doba, komu by záleželo na rozdílu řekněme pěti minut?)